15.04.2021 Daně

Česká daňová progrese v praxi


Progresivní zdanění je jedním z instrumentů, pomocí něhož se stát snaží dosahovat vyšší spravedlnosti v přerozdělování bohatství či ho využívá jako anticyklický nástroj, jak ho navrhoval J. M. Keynes ve 30. letech 20. století. Ovšem vždy záleží na úhlu pohledu. Levicově orientovaní jedinci budou progresivní zdanění za účelem vyšší spravedlnosti prosazovat, zatímco ti, co jsou orientovaní doprava, ho za stejným účelem budou zavrhovat. Jak to ale ve skutečnosti je s progresivním zdaněním v českých podmínkách?

Od 1. ledna 2021 se do českého daňového systému formálně vrátilo tzv. progresivní zdanění u daně z příjmů fyzických osob (DzFO). To v ČR platilo naposledy k 31.12.2007, tedy před 13 lety. Schválně jsem však užil termínu „formálně“, neboť i před rokem 2021 byl zákon o daních z příjmů koncipován tak, že de facto progresivní zdanění (u DzFO) existovalo, a to dokonce, až na mírné odlišnosti, s téměř stejnou „mírou progrese“ jako dnes.

Nyní existují dvě daňové sazby: 15 % a 23 %. Roční příjmy do výše 48násobku průměrné mzdy se daní 15% sazbou. Příjmy nad tuto hranici se již daní sazbou 23 %. Jak bylo naznačeno výše, pravicově orientovaní jedinci budou namítat, že je to nespravedlivé, neboť neexistuje jediný důvod, proč bychom měli sankciovat vyšší snahu a úspěch vysokopříjmových obyvatel. Ať už jim dáme za pravdu, či nikoli, je třeba se zamyslet nad tím, zda tito lidé opravdu odevzdávají větší část svého příjmu státu.

Zdravotní a sociální pojištění, které se rovněž platí z hrubého příjmu, splňuje některé znaky daně a některé nikoli. Základní principy daně jsou: povinnost, nenávratnost, neekvivalence a neúčelovost. Povinnost znamená, že její platba je daná zákonem a státem je vynutitelná. Nenávratnost značí, že poplatník daně ji nemůže požadovat zpět. Neekvivalence znamená, že poplatník nemůže očekávat protiplnění obdobné hodnoty, a neúčelovost nám říká, že poplatník nemůže ovlivnit, na co bude daň využita. Zdravotní a sociální pojištění splňuje principy povinnosti a nenávratnosti. Částečně také neekvivalence, ovšem již nesplňuje princip neúčelovosti.

Budeme-li však sociální a zdravotní pojištění pro zjednodušení považovat za daň, musíme se na progresivní zdanění dívat v kontextu i těchto dvou dalších odvodů. Upusťme teď od plateb zdravotního a sociálního pojištění zaměstnavatelem a rovněž berme v potaz jen ty poplatníky, kteří dosahují aspoň minimální mzdy pro plný úvazek.

Zdravotní pojištění je placeno ve výši 4,5 % z hrubého příjmu. Neexistuje zde žádný strop a formálně ani druhá sazba. U sociálního pojištění je však situace jiná. Institut maximálního vyměřovacího základu u sociálního pojištění existuje od roku 2008 a platí, že sociální pojištění ve výši 6,5 % z hrubého příjmu se přestává odvádět, jakmile je v průběhu roku dosaženo kumulativního příjmu ve výši 48násobku průměrné mzdy.

Proč tento institut maximálního vyměřovacího základu vůbec existuje? Odpověď na tuto otázku nám může poskytnout kupř. nález Ústavního soudu ze dne 23.03.2010, Pl. ÚS 8/07 (č. 135/2010 Sb.), dle kterého by výše starobního důchodu měla aspoň částečně odpovídat výši zaplaceného pojistného v průběhu ekonomicky aktivního života. Jinými slovy, kdyby neexistoval maximální vyměřovací základ u sociálního pojištění a lidé s extrémně vysokými příjmy by tak po celý život odváděli do systému sociálního pojištění nadstandardní částky, stát by jim měl adekvátně k těmto částkám vypočítat a následně vyplácet starobní důchod. Takto vysoké, třeba až statisícové důchody však stát nebude nikdy moci poskytnout, proto se vytvořil strop, od kterého již vysokopříjmoví jedinci sociální pojištění neodvádí.

Přestože byl maximální vyměřovací základ (u zaměstnanců) v ČR zaveden až roku 2008, je tento institut mnohem starší a souvisí se zaváděním sociálního pojištění na počátku 20. století. Tehdy do systému sociálního pojištění mohli vstupovat spíše nízkopříjmoví zaměstnanci/dělníci, kteří se nebyli schopni na své stáří finančně připravit. Vysokopříjmoví jedinci byli ze systému vyloučení úplně. Později však došlo k úpravě a do systému začali vstupovat všichni, ovšem z výše uvedených důvodů se vytvořil strop, od kterého se již někteří systému neúčastnili.

Vraťme se ale k českému 48násobku průměrné mzdy. Tento limit je úplně stejný pro maximální vyměřovací základ u sociálního pojištění i u daňové progrese DzFO. A všimněme si, že zatímco u daně z příjmů začínají nad tento limit lidé platit o 8 procentních bodů vyšší daň (solidární daň do roku 2020 byla 7 %), u sociálního pojištění ten samý člověk platí o 6,5 procentního bodu nižší sociální pojištění. De facto tak z velké části dochází k vyrovnání a vysokopříjmovým lidem je z hrubého příjmu strháváno max. o 1,5 procentního bodu více příjmů, jak ukazuje graf níže.

Až do výše limitu 48násobku (resp. 4násobku, bavíme-li se o měsíčním příjmu) průměrné mzdy je procento stále stejné. Od dané hranice se procento začíná zvyšovat, což je zapříčiněno právě rozdílem jeden a půl procentního bodu. Čím vyšší však máme příjem, tím nižší přírůstek procenta evidujeme a ani u mzdy 1 milionu Kč měsíčně nedosáhne odvod 27,3 %. I to přestavuje oproti většině lidí s průměrnými příjmy rozdíl pouze 1,3 procentního bodu, a můžeme ho tak považovat za zanedbatelný.

Přestože tedy v ČR existuje progresivní zdanění, všem je z hrubého příjmu strháváno přibližně stejné procento. Zdanění bychom tak mohli v tomto ohledu považovat za lineární. Pokud bychom měli jednotnou sazbu daně za jinak nezměněných podmínek (a zdanění tak po formální stránce bylo lineární), fakticky bychom zažívali daňovou degresi, při které se procento odvodů s rostoucím příjmem snižuje.

Účelem tohoto článku není obhajovat ani jednu stranu ekonomicko-politického spektra. Vždyť i pravicově orientovaný jedinec může vyvracet právě mnou použité zjednodušení, že „sociální (a zdravotní) pojištění je daň“, a argumentovat, že existence maximálního vyměřovacího základu má své opodstatnění, které konec konců bylo v tomto článku vysvětleno. Článek má pouze poskytnout hlubší náhled na problematiku progresivního zdanění v českých podmínkách v širším kontextu.

Autor:

Martin Svoboda
Payroll Development Specialist
Contract Administration

Přečtěte si také

Objevte naše služby

Chcete být stále v obraze?
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru!

Zobrazit celé znění souhlasu

Contract Administration spol. s r.o.

U Garáží 1611/1, Holešovice
170 00 Praha 7, Česká republika

+420 221 111 611
contact@ca-staff.eu

IČO: 25084682, DIČ: CZ25084682
registrovaná u Městského soudu v Praze,
oddíl C, spisová značka 48378

Mapa